Třetí březen je každoročně dnem práv sexuálně pracujících, už od roku 2001, kdy se v indické Kalkatě shromáždilo přes 25000 sexuálně pracujících na festivalu, který zorganizovala místní skupina sexuálně pracujících, a to navzdory snahám prohibicionistických skupin, které požadovaly po vládních orgánech zrušení povolení k organizaci této události.
V České republice se sice sexuálně pracující shromažďovat mohou, stejně jako mohou organizovat akce a festivaly, nicméně sexuální práce stále jako práce není ani vnímána většinou lidí, ani uznána zákony ČR. Sexuálně pracující nejen, že čelí obrovské stigmatizaci téměř ve všech oblastech života, takže se příliš neorganizují a spíše svou práci tají, kromě toho je také jejich situace extrémně prekarizovaná právě z důvodu jejího zákonného neukotvení.
V současné situaci, kdy již téměř rok bojujeme s pandemií nemoci Covid-19 a kdy v důsledku protipandemických opatření došlo k uzavření mnoha služeb, včetně erotických klubů a striptýzových barů a lidem je nařizována izolace, jsou sexuálně pracující vystaveni*y obrovskému stresu a enormnímu riziku chudoby. Sexuální práce se v ČR stále nachází v tzv. šedé zóně, není jako práce uznána, a proto sexuálně pracující nemají nárok na žádnou pomoc ani kompenzace, které mohou ostatní pracující využívat. Nejistota a strach o zajištění těch nejzákladnějších životních potřeb mohou vést osoby ze sexbyznysu k souhlasu s podmínkami a praktikami, které by za normálních okolností neakceptovaly, a mohou se v důsledku této svízelné situace vystavovat nebezpečným situacím.
I proto by otázka práv sexuálně pracujících měla být tematizována, zvlášť v této době, navzdory tomu, že můžeme mít pocit, že nyní jsou důležitější problémy, které je potřeba vyřešit. To, že na část společnosti bylo úplně zapomenuto, a v současném stavu je to snad ještě palčivější, než za normální situace, považuji za dostatečně naléhavý apel na to, že sexuálně pracujícím by konečně měla být uznána stejná práva, jako jiným pracujícím v oblasti služeb.
